Za nemoci z povolání se podle § 271k zákoníku práce, ve znění č. 205/2015 Sb., považují nemoci, které jsou uvedeny ve zvláštním právním předpisu, kterým je nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů.
Uznání nemoci z povolání
Postup při uznávání nemocí z povolání upravuje vyhláška č. 104/2012 Sb. (vyhláška o posuzování nemocí z povolání). Pro rozhodování o uznání nemoci z povolání není podstatné, zda nemoc prokazatelně vznikla při určité práci, nýbrž jen to, zda posuzovaný vykonával práci, která svým charakterem odpovídala podmínkám vzniku nemoci z povolání. Nemoc mohou uznat pouze k tomu oprávněná odborná pracoviště (oprávněný poskytovatel zdravotních služeb). Ta o tom vydají lékařský posudek. Proti posudku o uznání nebo neuznání nemoci z povolání se zaměstnanec i zaměstnavatel mohou odvolat.
Nemoc z povolání může být „oduznána“ vydáním lékařského posudku, který deklaruje, že zaměstnanec uznanou nemocí z povolání již netrpí.
Povinnosti zaměstnavatele
Zaměstnavatel je povinen vést evidenci zaměstnanců, u nichž byla uznána nemoc z povolání, která vznikla na jeho pracovištích.
Zaměstnanci, kterému byla přiznána nemoc z povolání náležejí stéjné náhrady vzniklých škod a nemajetkové újmy jako při utrpění pracovního úrazu.
Zaměstnavatel má, na základě požadavku zákoníku práce (§ 105 odst. 6), uplatnit taková opatření, aby odstranil nebo minimalizoval rizikové faktory, které vyvolávají nemoc z povolání.
2019-11-30
