Právo EU má přednost před českým právem. Proto vznikne-li rozpor mezi oběma právy, vždy platí příslušné ustanovení práva Evropské unie.
Právo EU se dělí na několik základních oblastí. Tzv. primární právo je tvořeno souborem smluv a právních aktů postavených jim naroveň, které vymezují ústavní rámec Evropské unie. Jedná se o základní smlouvy, protokoly, prohlášení, včetně Lisabonské smlouvy. Sekundární právo tvoří především nařízení a směrnice. Ty jsou v současné době hlavním zdrojem práva EU. Z ostatních pramenů práva EU je významné především tzv. soudcovské právo – tj. judikatura Evropského soudního dvora. Ten je pověřen vykládat a posuzovat platnost, jakož i aplikovat právo vyplývající ze zřizovacích smluv a norem přijatých orgány unie. Judikatura Evropského soudního dvora je závazná nejen pro subjekty přímo účastnících se sporu, ale i pro národní soudy.
Nařízení a směrnice jsou vydávány v Úředním věstníku EU. Ten obsahuje i judikáty evropských soudů a je jediným oficiálním zdrojem právních norem EU. Právní dokument označený jako „konsolidovaný“ je úplném znění tohoto předpisu (po zapracování všech novel). Umožnit nahlížet do Ústředního věstníku EU mají za povinnost jednotlivé kraje i hlavní město Praha.
Nařízení je obecně závazný právní předpis, tedy i pro Českou republiku a její občany. Obecně platí, že je závazné od okamžiku, kdy vstoupí v platnost. Není nutné, aby bylo někým v České republice schváleno a vyhlášeno ve Sbírce zákonů. Jedná se tak o tzv. přímo použitelný předpis EU. Pokud by byl obsah nařízení v rozporu s právním předpisem České republiky, automaticky jej nahrazuje. Jako příklad nařízení je možné uvést Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1272/2008 o klasifikaci, označování a balení látek a směsí nebo Nařízení Rady č. 1612/68 o volném pohybu pracovníků v rámci Společenství.
Směrnice je závazná ve smyslu výsledku, kterého má být jí dosaženo a prakticky je adresována vládám jednotlivých členských států. Volba forem a prostředků, kterými bude stanovených výsledků dosaženo, je nechána na národní úrovni. Proto směrnice neplatí přímo a je nutné jejich požadavky zapracovat do národního právního řádu. To však neznamená, že pokud nedojde k zapracování některého ustanovení do národního právního řádu, že by nebylo soudně vynutitelné. Podle Evropského soudního dvora jsou směrnice přímo vynutitelné, jestliže je členský stát neimplementuje řádně a ve lhůtě směrnicemi stanovené a pokud jsou opatření směrnice dostatečně jasná, přesná a bezpodmínečná.
Při zavádění právních dokumentů EU se můžete setkat s některými, pro vás možná neznámými pojmy – aproximace, transpozice či implementace. Aproximace znamená přibližování (harmonizaci), transpozice zapracování do národního práva a implementace značí uskutečňování, tedy zavádění a provádění právního předpisu jeho uživatelem (zaměstnavatelem, dozorovými orgány apod.).
V souvislosti s evropským právem je nutné uvést, že pokud je zaměstnanec vyslán do jiné země EU k plrnění pracovních úkolů, musí být dodržovány předpisy toho státu, do něhož je vyslán, pokud se jedná o maximální délku dovolené, o minimální mzdu, příslušnou nejnižší úroveň zaručené mzdy a příplatky za práci přesčas, o bezpečnost a ochranu zdraví při práci, o pracovní podmínky těhotných zaměstnankyň, zaměstnankyň, které kojí a zaměstnankyň-matek do konce devátého měsíce po porodu a mladistvých zaměstnanců, o rovné zacházení se zaměstnanci a zaměstnankyněmi a o zákaz diskriminace a o pracovní podmínky při agenturním zaměstnávání.
Zahraniční zaměstnanci a jejich zaměstnavatelé, kteří je k nám vyslali, musí ve vztahu k nim v uvedených oblastech dodržovat naše právní předpisy. Pokud má naše společnost své pobočky v zemích Evropské unie, nebo vyšle zaměstnance k jinému zaměstnavateli v jiné zemi EU, musí být dodrženy předpisy řešící uvedené oblasti v zemích, v kterých naši zaměstnanci působí. I v oblasti BOZP, která je upravena evropskými předpisy, platí v jednotlivých zemích odlišnosti, které jdou nad rámec evropských předpisů.
2023-08-09
