specialista bezpečnosti práce a požární ochrany

Používání technických norem

České technické normy (ČSN) nejsou na základě ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb. obecně závazné, jsou však platné. To ale neznamená, že některá jejich ustanovení, případně někdy celá norma, nemohou být pro některé subjekty závazná. V technických normách jsou uvedena kvalifikovaná doporučení (nikoliv příkazy) a jejich použití je v obecné rovině dobrovolné (poskytují pouze určitý návod, jak lze postupovat). Většinou je však výhodné dodržet ustanovení příslušné normy. Zvláštní právní význam mají harmonizované normy a určené technické normy, které se využívají v rámci posuzování shody stanovených výrobků (§ 4a zákona č. 22/1997 Sb.).

Příslušné ustanovení české technické normy, případně norma celá, muže být stanoveno závazným (tedy právně vymahatelným), na základě několika právních aktů, resp. dokumentů, a to právním předpisem, smluvním ujednáním dvou či více subjektů (platí pochopitelně pouze pro tyto subjekty), rozhodnutím správního orgánu na základě zmocnění uvedeného v zákoně (například na základně stavebního zákona), interním předpisem subjektu (například zaměstnavatele či školy), resp. na pokyn nadřízeného [po seznámení s požadavky české technické normy – viz § 106 odst. 4 písm. c) zákoníku práce]. Vždy je ustanovení normy závazné pouze pro subjekty, na které se vztahuje příslušný požadavek dokumentu, který stanovil ustanovení závazným.

Za příklad nám může posloužit ustanovení § 349 odst. 1, které vymezuje právní a ostatní předpisy k zajištění BOZP. Mezi nimi jsou uvedeny i technické normy. To však neznamená, že se jedná o všechny technické normy, neboť v závěru odstavce je uvedeno: „…pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví“. Tedy právnické a fyzické podnikající, jakož i ostatní fyzické osoby se musí řídit jen technickými normami, které upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví a pouze v případě, že se na ně vztahuje zákoník práce – zaměstnavatel a zaměstnanec (pozor, jiným právním předpisem může být tento okruh rozšířen – viz například § 12 zákona č. 309/2006 Sb.). Navíc některým prováděcím předpisem může být požadavek na dodržování konkrétní technické normy omezen. Může se týkat například pouze dodržení normových hodnot, nikoliv postupů k jejich dosažení v normě stanovených.

Odkazy v právních předpisech na českou technickou normu se provádějí různými způsoby. Z hlediska stanovení závaznosti nebo nezávaznosti jednotlivých ustanovení normy, na kterou je odkazováno, se rozlišuje odkaz výlučný (povinný) a indikativní (oznamovací).

Výlučným odkazem je definován jediný možný způsob splnění příslušného ustanovení právního předpisu. Pro subjekty, kterých se příslušné ustanovení právního předpisu týká, tak vzniká povinnost řídit se ustanoveními příslušné technické normy. Nejedná se tedy o obecnou závaznost normy (i když i ta může tímto způsobem vzniknout, záleží na rozsahu subjektů, na které se předpis vztahuje, a na rozsahu ustanovení normy, který je předpisem stanoven závazným [závazná jsou pouze ustanovení, která se týkají řešení problematiky, u které je v právním předpise učiněn odkaz]).

V případě indikativního odkazu je použití ustanovení normy jedním z možných způsobů naplnění požadavku právního předpisu. Většinou je vhodné se ustanoveními technické normy řídit, avšak je možné zvolit i jiný způsob řešení (musí však být dosaženo požadavků právního předpisu [minimálně stejné úrovně, jaká by byla dosažena při použití technické normy]).

Aby to nebylo tak jednoduché, může v právním předpise být uvedeno, že subjekt, kterému je směřován výlučný odkaz na technickou normu, je oprávněn použít za určitých podmínek odlišný postup (například § 99 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně).

Výlučný, jakož i indikativní odkaz, může mít několik podob. Odkazy na technické normy mohou být uvedeny přímo v textu právního předpisu, v poznámce pod čarou, v příloze předpisu, obecným odkazem na normové hodnoty. Nejběžněji používaný odkaz na technickou normu, poznámka pod čarou, je příkladem indikativního, tedy nezavazujícího, odkazu.

Výlučným odkazem na technickou normu je uvedení odkazu přímo v textu paragrafu právního předpisu, kdy se prakticky jedná o převzetí normy do právního předpisu, nebo v příloze předpisu.

Dalším používaným způsobem odkazu na technickou normu je odkaz na normovou hodnotu (v úvodu předpisu je definováno, co je považováno za normovou hodnotu). Ustanovení normy, které uvádí normovou hodnotu, je závazné ve smyslu kvantitativním, nikoliv kvalitativním, tzn., že musí být provedena taková opatření, která zajistí minimálně stejnou úroveň, jakou zajistí opatření uvedená v normě, avšak nemusí být provedena konkrétní opatření doporučená v normě k jejich dosažení (s tím souvisí nutnost doložit, že zvolený jiný způsob dosahuje minimálně stejné úrovně).

Je-li v některém paragrafu právního předpisu stanoveno dodržení nejen normové hodnoty, ale i normového požadavku, jsou závazná ustanovení technické normy nejen obsahující kvantitativní údaje, ale i řešící způsob dosažení těchto hodnot. Závazná jsou ustanovení platné příslušné české technické normy, která se vztahuje k v paragrafu uvedené problematice. Tedy nikoliv pouze té, jež je uvedena v poznámce pod čarou (při změně normy se poznámka pod čarou neaktualizuje).

Při použití technické normy v praxi, stejně jako u právního předpisu, je nezbytné se nejprve seznámit s rozsahem platnosti, který je uveden v jejich úvodu. Ten je zcela pochopitelně zásadní pro uplatnění jakéhokoliv jejího článku.

2017-01-17

vas_nazor_6

 

 

Vyhledávání