Výkon jakékoliv pracovní činnosti byl vždy spojen s určitou mírou pravděpodobnosti vzniku úrazu nebo jiného poškození zdraví. Snahy toto nebezpečí omezit nejsou ničím novým, jak by se mohlo zdát. Dokonce nejsou výdobytkem průmyslové revoluce, jak by možná někoho napadlo, ale jejich náznaky je možné nalézt již v mnohem, mnohem starší době.
BOZP v době kamenné?
Je pravděpodobné, že již v době kamenné si lidé při výrobě kamenných nástrojů uvědomovali potřebu ochrany před vznikem úrazu. Výroba symetrických pěstních klínů předpokládala nejen zručnost, ale i jisté znalosti, fyzickou sílu a psychické schopnosti. Lze tedy dovodit, že již tito lidé, kteří si uvědomovali určitý technologický postup, kterým je potřeba se řídit, si též uvědomovali potřebu dodržení určitých pravidel ochraňujících jejich zdraví. Především ochranu dlaně a stehna, které jsou při výrobě pěstních klínů zvláště ohroženy.
První náznaky
Určité prvky, které do jisté míry souvisí s BOZP, je možné najít již v tzv. Chammurapiho zákoníku (1686 př. n. l.). Blíže požadavkům na zajištění BOZP je text z Páté knihy Mojžíšovi: „Když vystavíš nový dům, uděláš na střeše zábradlí. Neuvalíš na svůj dům vinu za prolitou krev, kdyby z něho někdo spadl“, jakož i v další Mojžíšově knize: „Když někdo odkryje nebo vyhloubí studnu a nepřikryje ji, takže do ní spadne býk nebo osel, majitel studny poskytne jeho majiteli náhradu ve stříbře a mrtvé zvíře bude patřit jemu“. V obou případech je možné nalézt požadavek na prostředek kolektivní ochrany, v druhém je navíc uveden postih za jeho nezajištění.
Také ve starověkém Egyptě je možné nalézt stopy po snaze omezit možnost vzniku poškození zdraví z důvodu výkonu práce. I když se jistě nejedná o sociální prvek, ale snaha z jiných důvodů zde je. Pro dělníky na stavbách pyramid, s kterými je uzavřena jaká si kolektivní smlouva (byli to svobodní lidé, kteří za práci dostávali mzdu v naturáliích), je zajištěna strava (dostávali i maso), a to včetně speciální – hojnost cibule a česneku (posilující i léčebný účinek).
V důsledku výkonu práce, stavba pyramidy trvala cca 30 let, měli dělníci zdravotní poškození zad. Zdravotní péče jim byla dostupná (je dokonce doložena operace hlavy, po které dělník ještě další dva roky žil, tedy péče byla vysoce kvalitní). V lomech a na stavbách veřejně prospěšných děl je za vlády Ramsese III. pro dělníky zajištěna zdravotní péče.
Vydatná a pro „práci“ specializovaná strava je ve starověkém Římě poskytována gladiátorům (mnozí byli dobrovolníci pobírající za to mzdu). Jedli především fazole a ječmen, díky kterému se jim vytvářela silná vrstva tuku chránící před vážnými zraněními. Též jim byla poskytována kvalitní zdravotní péče, včetně zajištění masérů.
Také ochrana proti požárům má své počátky ve starověku. V roce 330 př. n. l měli v Athénách stavební řád, který stanovil pravidla protipožární ochrany staveb. Ve starém Egyptě (roku 250 př. n. l) zhotovil Ctesibius z Alexandrie první stříkačku k hašení požáru (čerpadlo s dvěma válci). Tu v prvém století našeho letopočtu zdokonalil řecký matematik a technik Hérón Alexandrijský a vytvořil tak mobilní vodní pumpu na hašení požárů.
Bezpečnost práce ve středověku
První pravidla, která se již více přibližují zajištění BOZP se objevovala již ve středověku, a to u jednotlivých cechovních organizací, organizací tovaryšů apod. jako součást interních pravidel jejich existence (zabezpečení starých a zmrzačených řemeslníků, jakož i sirotků a vdov, vymezení pracovní doby). Platilo to zvláště v kamenických hutích, kde byly řešeny i sociální otázky (stravování [snídaně, svačina, oběd], výše mzdy, délka pracovní doby, a to v závislosti na ročním období [až 15 hodin]). Zákonodárství přichází později, a to až s průmyslovou revolucí.
První právní úprava na našem území
Již v letech 1300 až 1305 vydal král Václav II. zákoník „Ius Regale Montanorum“ (Právo horního regálu). Zákoník mimo jiné obsahoval pravidla k zajištění bezpečné práce (odvodňování a větrání šachet, počítání horníků před a po každé směně) a délku pracovní doby (směna v délce šesti hodin).
O bezpečnost stavby se podle zákoníku starali tesaři, kteří měli na starost výdřevu šachet. Pravděpodobně se jedná o nejstarší právo na světě se sociálními a pracovně-právními předpisy. Zákoník s úpravami platil až do 1. listopadu 1854, tedy přibližně 550 let.
První zohlednění pracovního úrazu
V roce 1518 byl vydán Jáchymovský horní řád Štěpána Šlika, jenž byl zpracován podle saských hornických zvyklostí.
V něm je poprvé zohledněn pracovní úraz. V článku 105 bylo snad poprvé právním předpisem řešeno vyplácení náhrady při vzniku pracovního úrazu. Mimo jiné se v něm uvádí: „Když dělník nebo horník utrpí v dolech při práci úraz, zlomeninu ruky nebo nohy nebo jiné zranění, má mu být vyplacena ušlá mzda a peníze na ošetření u lékaře, a to v dolech, v nich se pracuje se ziskem, po dobu osmi týdnů, v jiných, kde se pracuje s cupusem a není ruda, se má vyplácet mzda a peníze na lékaře po dobu čtyř týdnů“.
Řád též určoval délku pracovní doby na osm hodin a omezení práce v druhé směně.
Jak to bylo mimo hornictví
V ostatních oblastech v té době neexistovala žádná závazná pravidla. Až v druhé polovině 17. století byly v rámci robotních patentů také řešeny pracovní podmínky poddaných. První patent, vydaný 28. června 1680 v Pardubicích císařem Leopoldem I., stanovil maximální míru robotní povinnosti na tři dny v týdnu (vyjma sezonních prací). Poslední tereziánský patent, vydaný 13. srpna 1775 pro Čechy a 7. září téhož roku pro Moravu, upravil délku robotního pracovního dne v zimě na osm hodin a v létě na dvanáct hodin včetně přestávky na oběd a na cestu do práce a z práce.
V této době dochází k prvním pokusům zjistit maximální možný výkon člověka při práci. Stavitel pevností a později generální inspektor francouzských pevností maršál Vauban (1663–1707) dospívá k závěru, že v létě může člověk pracovat deset hodin, zatímco v zimě pouze sedm hodin. V roce 1785 fyzik Charles Augustin Coulomb určuje maximální možnou pracovní dobu na osm hodin denně a zjišťuje, že průměrný člověk může unést 62,7 kg do vzdálenosti 17 km. Je první, kdo spočítal pracovní výkon podle množství spotřebovaného kyslíku.
Požární ochrana
Dvacátého pátého července 1785 vydal Josef II. pro kraje České země Řád k hašení ohně. Jak v něm bylo uvedeno, měl sloužit k zamezení, časnému vyjevení, spěšnému hašení ohňů a k opatrnosti proti následkům, ježtoby pro uhašení ohni se udáti mohli. Již například řešil odstupové vzdálenosti budov, umístění hasiva (vody) v objektech, následný dozor na požářišti po uhašení ohně atd. Také uváděl: „Domácí hospodářové mají svým manželkám, dcerám a děvečkám přísně přikázati, by při vaření s máslem opatrně a pozorně zacházely, a zvláště kdyby hořeti počalo, vody do něho nelily“.
Práce dětí
V listopadu 1786 byl vydán dvorský dekret, v kterém byly stanoveny základní požadavky hygieny pro práci dětí (v manufakturních ubytovnách chlapci a děvčata musí být ubytování odděleně, na každém lůžku má spát pouze jedno dítě, děti mají být alespoň jedenkrát týdně umyty a učesány a každý osmý den mají dostat čisté prádlo).
Jak to vypadá v zahraničí
Také v jiných zemích dochází k úpravě pracovních podmínek. V Anglii byla v roce 1802 omezena délka pracovní doby učedníků na dvanáct hodin denně, v roce 1833 byl stanoven zákaz práce dětí do věku devíti let v textilním průmyslu a u dětí ve věku devět až třináct let byla pracovní doba omezena na třináct hodin denně a v roce 1842 byl vydán zákaz práce v dolech ženám a dětem mladších deseti let. Ve Francii bylo v témže roce zakázáno zaměstnávat děti mladší osmy let. V Německu byl v roce 1869 vydán Živnostenský řád a letech 1883–1889 bylo schváleno tzv. sociální zákonodárství – zákon o nemocenském pojištění (1883), zákon o úrazovém pojištění (1884), zákon o invalidním a starobním pojištění (1889).
Robertem Owenem v roce 1800 ve své skotské přádelně bavlny v New Lamarku zkrátil pracovní dobu na deset a půl hodiny, zakázal práci dětí ve věku do desíti let a zřídil vzorové sídliště a obchody s levným zbožím pro tovární dělníky. Také inicioval vznik zákonů na ochranu pracujících. V roce 1804 vydává Napoleon Občanský zákoník, který mimo jiné odstraňuje cechovou závislost.
A co nového doma?
Vraťme se do Rakouského císařství. Všeobecný občanský zákoník č. 946 říšského zákoníku (ve zkratce: ABGB) z roku 1811 zaměstnavatelům ukládal povinnost pečovat o zdraví a život zaměstnance. Také upravoval povinnosti zaměstnavatele při pracovní neschopnosti. Tento zákoník je první obecnější úpravou moderních pracovněprávních vztahů.
Obdobná povinnost a navíc i sankce za neplnění byla stanovena v trestním zákoně č. 117 říšského zákoníku z roku 1852. V § 336 bylo uvedeno, že se za provinění mimo jiné považuje „když se nezachovávají předpisové, vydaní v příčině parních lodí, parních strojů a parních kotlů nebo jiné potřebné zvláštní opatrnosti“, jakož i „když se nešetří opatrností, při provozování hornictví předepsaných“. Zákon stanovil i sankce pro případ zřícení lešení (§ 383). Stalo-li se to poprvé, měl být mistr stavitelský potrestán pokutou dvaceti pěti až dvěma sty zlatými. Podruhé, kromě pokuty, bude muset pokaždé ke svým stavbám brát k pomoci jiného mistra stavitelského. Dojde-li k usmrcení, bude mu zakázáno vedení stavby.
V červnu 1884 je vydán zákon o maximální délce pracovní doby (v hornictví stanovena na 10 hodin denně, v podnicích s více než 20 zaměstnanci na 11 hodin, v malovýrobě nebyla regulována). O čtyři roky později byl přijat zákon o úrazovém pojištění dělníků a v následujícím roce zákon o nemocenském pojištění. V této době se Rakousko-Uhersko dostává na špici v oblasti sociálních reforem.
V prosinci 1859 byl vydán Živnostenský řád (Císařský patent 227/1859 ř.z.). Řád byl mnohokrát novelizován a byl zrušen až zákoníkem práce č. 65/1965 Sb. Dne 11. března 1885 byla vydána jeho novela č. 22/1885 ř.z. (tzv. dělnická novela), která uváděla některé požadavky, jež se týkaly zajištění bezpečnější práce (vymezila pojem a postavení pomocných pracovníků v živnostech mezi které byli zahrnuti i tovární dělníci a učedníci) a stanovila maximální délku pracovní doby v podnicích po továrnicku provozovaných na jedenáct hodin (uvádí se však, že v praxi bývala kratší).
V § 74 bylo uvedeno: „Majitel živnosti má zvláště pečovati, aby stroje, zařízení závodní a jejich části, jako setrvačníky, přenášky (transmisse), ložiska hřídelů, zdvihadla, kádě, kotly, pánve a pod. tak byly ohraženy nebo takovými úpravami ochrannými opatřeny, aby dělníci, konajíce obezřele svou práci, nemohli snadně býti ohroženi“. Ve zmíněném paragrafu byly též uvedeny požadavky na čistotu pracovních prostor, výměnu vzduchu, osvětlení atd. Po majitelích živnosti bylo požadováno, „aby při zaměstnání pomocných pracovníků až do dokonaného 18. roku a vůbec ženských osob co nejvíce možná měli zřetel k mravnosti, jehož vyžaduje věk nebo pohlaví pracovníků takových“.
Novela Živnostenského řádu upravovala i další oblasti, jež bychom dnes zařadili do BOZP, například přestávky v práci, zákaz výkonu práce šestinedělek.
V několika paragrafech řešila práci dětí: „Děti před dokonaným 12. rokem nesmí se užívati ku pravidelnému živnostenskému zaměstnání“ (ve věku dvanáct až čtrnáct let se jich smělo užívat k pravidelnému živnostenskému zaměstnání nanejvýše na osm hodin denně, a to pouze v případě, pokud taková práce nebyla na újmu jejich zdraví nebo na překážku jejich tělesnému vývoji a povinné návštěvě školní – § 94). V továrních podnicích děti mladší čtrnácti let nesměly pracovat vůbec. Ve věku čtrnáct až šestnáct let mohly být zaměstnávány „jen ku pracím lehčím, které nejsou na újmu zdraví těchto pracovníků pomocných a nepřekážejí tělesnému vývoji jejich“ (§ 96b). Noční práce žen v továrních podnicích byla zakázána.
Dozor nad dodržováním bezpečnosti práce
Také dozor nad dodržováním bezpečnosti práce má poměrně hlubokou tradici. V jisté formě tovární inspekce existovala již v letech 1790 až 1825. Zákonem č. 112/1871 říšského zákoníku, jenž se týče zkoušení a periodického vyšetřování parních kotlů, byly uzákoněny kontroly parních strojů státním komisařem nebo komisařem Společnosti uživatelů parních kotlů.
Činnost inspekce byla obnovena v červnu 1883 zákonem č. 117 Říšského zákoníku, o zřizování dozorců živnostenských. Byli ustanoveni živnostenští inspektoři, kteří svým postavením byli státními úředníky a kontrolovali živnostenské podniky ve stanovených okresech. Měli zejména dozírat na dodržování živnostenských předpisů v oblasti péče o zdraví dělníků, pracovní doby a mezd. Inspektoři měli právo „vstupovati do místností pracovních i dělnických příbytků poskytovaných zaměstnavatelem“. Zjištěné závady oznamovali zaměstnavatelům s výzvou, aby je odstranili. Nestalo-li se tak, měli to oznámit příslušnému živnostenskému úřadu.
Podívejme se znovu do zahraničí
V USA v roce 1881 zavedl Frederick Winslow Taylor metodu zvyšování výkonu (odstranil zbytečné pohyby při práci na běžícím pásu). Je považován za zakladatele vědeckého rozboru práce (dělník není při práci dostatečně využit a je nutné hledat způsoby, jak dosáhnout lepších výsledků).
Jeho způsob analýzy práce (rozbor pracovních pohybů, uspořádání pracoviště, pracovních metod, systémy evidence a kontroly atd.) byl nejen velkým přínosem, ale i příkladem. Nerespektoval však fyziologické, anatomické a psychologické poznatky o člověku atd.
Ke změnám dochází i v Rakousku-Uhersku
Zákonem č. 57/1903 ř. z. byly v Čechách zřízeny zprostředkovatelny práce. Jejich činnost zajišťovaly samostatné ústavy pro bezplatné zprostředkování prací a služeb a stravovny (jejich původním úkolem bylo poskytovat nezaměstnaným ubytování a stravu).
V roce 1905 bylo vydáno nařízení č. 176/1905 ř. z. ministra obchodu o všeobecných předpisech na ochranu života a zdraví pomocných dělníků v živnostenských závodech a o pět let později zákon o obchodních pomocnících (č. 20/1910 ř. z.), jenž mimo jiné upravoval ochranu jejich bezpečnosti a zdraví.
Nová republika se staví na špici vývoje
Nově vytvořené Československo převzalo živnostenské zákony Rakouska-Uherska. Krátce po vzniku republiky byl vydán zákon o osmihodinové pracovní době (č. 91/1918 Sb.), jenž byl opravdu průkopnický. Československo se tak stalo první zemí, v které byla zavedena osmihodinová pracovní doba.
Přestože, zákon připouštěl, že týdenní osmačtyřicetihodinová pracovní doba může být v jednotlivých dnech rozvržena nerovnoměrně, tedy mohla činit více než osm hodin, jednalo se o významný počin.
Zákon také řešil pracovní přestávku v průběhu pracovní směny, týdenní přestávku (pro ženy zaměstnané v továrnách bylo stanoveno, že musí započíst nejpozději v sobotu o druhé hodině odpolední), práci přesčas a práci noční (od 22. h do 5. h následujícího dne). Z důvodu zkrácení pracovní doby nesměla být snížena mzda.
Též byla řešena práce mladistvých. Byl stanoven zákaz zaměstnávání dětí, které neukončily povinnou školní docházku a nedosáhly věku 14 let (v roce 1922 byla ratifikována Washingtonská úmluva o stanovení minimálního stáří dětí pro připuštění k průmyslovým pracím). Chlapci do věku 16 let a děvčata do věku 18 let směli být užíváni jen k pracím lehkým, které nejsou na újmu jejich zdraví a nepřekážejí jejich tělesnému vývoji.
Inspekce byla podřízena Ministerstvu sociální péče. Zákonem č. 330/1921 Sb. z. a n. byly pověřeny závodní výbory, aby dozíraly na dodržování zákonných ustanovení o ochraně zaměstnanců proti úrazům a zdravotních opatření v podnicích. Dále byly vydány nařízení vlády č. 53/1931 Sb., o ochraně zdraví a života dělníků při živnostenském provádění staveb a nařízení vlády č. 41/1938 Sb., jímž se vydávají všeobecné předpisy na ochranu života a zdraví pomocných dělníků.
Krátce po vzniku republiky (1921) byl založen Ústřední psychotechnický ústav, který vykonával poradní činnosti pro různé závody a podniky v oblasti psychologie práce. Kromě něj byly postupně v některých závodech vybudovány psychologické laboratoře. V roce 1939 byl ústav přejmenován na Ústav lidské práce, jenž měl sloužit k bádání v oboru psychologie, fyziologie a sociologie práce. V roce 1945 byl nahrazen Československým ústavem práce. Orientace psychologických oddělení ústavu byla určována poradenskými požadavky podnikatelů na rozmisťování pracovníků a snahou systematizovat poradenskou péči před volbou povolání. Ústav také zkvalitňoval učňovské odborné vzdělávání, vytváření optimálního pracovního režimu, optimálních pracovních podmínek atd. Z malého oddělení bezpečnosti práce tohoto ústavu přešli v roce 1951 jeho pracovníci do Ústřední radou odborů zřízeného nového Ústavu bezpečnosti práce.
Bezpečnost práce se dostává do filmu
Dne 5. února 1936 měl premiéru film „Moderní doba“.
Ani za II. světové války se na bezpečnost práce nezapomíná
V roce 1942 bylo vydáno vládní nařízení protektorátní vlády č. 235/1942 Sb., o technickém dozoru, ve kterém byly stanoveny podmínky, jimž musí vyhovovat parní kotle a jiná technická zařízení, aby neohrožovala veřejnou bezpečnost. Současně bylo nařízeno, že tato zařízení podléhají stálému technickému dozoru nebo občasným zkouškám. Prováděním dozoru a zkoušek stanovených dosud platnými předpisy nebo podle tohoto nařízení byl pověřen Technický dozorčí spolek Praha. Spolek byl podřízen Ministerstvu hospodářství a práce.
Provádění dozoru a zkoušek na drahách (železničních) příslušelo železničnímu správnímu úřadu podle příslušných předpisů.
BOZP v době budování socialismu
V roce 1948 byla činnost živnostenské inspekce převedena do tehdejších odborů práce a sociální péče Krajských národních výborů. V závodech byly zakládány komise ochrany bezpečnosti práce Revolučního odborového hnutí. Ty se staly poradním orgánem tehdejších závodních a dílenských rad. Zejména sledovaly stav pracovního prostředí a dbaly na dodržování pracovněprávních předpisů.
Zákon č. 67/1951 Sb., zákon o bezpečnosti při práci, se vztahoval na podniky a zaměstnance všech ekonomických odvětví včetně výrobních družstev. Stanovil, že „vedení podniku zodpovídá za zajišťování bezpečné a zdravé práce“.
Ministerstvo pracovních sil vydalo vyhlášku č. 206/1952 Ú. l., o provozně bezpečnostní službě v podnicích. Zde se objevil pojem „bezpečnostní technik“. Vyhláška stanovila, že odpovědnost vedoucích zaměstnanců za plnění úkolů zaměstnavatele v BOZP není ustanovením bezpečnostního technika dotčena a nemůže být na něj přenesena.
Pro oblast zemědělství byl v roce 1954 vydán zákon č. 51/1954 Sb., o bezpečnosti při práci v jednotných zemědělských družstvech a u jednotlivě hospodařících rolníků, který zaměstnance, včetně učňů, jednotných zemědělských družstev, jakož i jednotlivě hospodařící rolníky vyňal z působnosti zákona č. 67/1951 Sb. V témže roce vznikl z Ústavu bezpečnosti práce Výzkumný ústav bezpečnosti práce ROH s pobočkou na Slovensku.
Nový zákon o bezpečnosti práce s názvem „zákon o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci“ byl vydán v roce 1961 pod číslem 65/1961 Sb. Mimo jiné uváděl, že „Dozor nad bezpečností a ochranou zdraví při práci vykonává v podnicích a závodech Revoluční odborové hnutí, a to především svými volenými orgány“. Též řešil provádění prověrek BOZP.
Zvláštní pracovní podmínky těhotných žen a matek byly stanoveny v zákoně č. 58/1964 Sb., o zvýšené péči o těhotné ženy a matky (mateřská dovolená; přestávky na kojení, které se započítávaly do pracovní doby a náležela za ně náhrada mzdy; možnost rozvázání pracovního poměru).
Dosud roztříštěné pracovní právo bylo sjednoceno v zákoníku práce vydaném pod číslem 65/1965 Sb. Součástí tohoto zákoníku bylo i řešení zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Zákoník po mnohých novelách platil více než čtyřicet let.
V rámci vytvoření federativního uspořádání Československé republiky v roce 1968 vznikl Český úřad bezpečnosti práce. Do jeho působnosti byl převeden Výzkumný ústav bezpečnosti práce.
V tomto roce též vznikl jednotný odborný státní dozor nad bezpečnostní práce a technickými zařízeními (zákon č. 174/1968 Sb.). Měl pravomoc vynucovat zajištění BOZP nejen na zaměstnavateli, ale i zaměstnanci (mohl jim ukládat i pokuty).
V rámci přípravy České republiky na vstup do Evropské unie je v roce 2000 přijata novela tehdy platného zákoníku práce (č. 155/2000 Sb.), která upravuje oblast zajištění BOZP v souladu se základními požadavky práva Evropské unie.
V polovině roku 2005 vznikl na základě zákona č. 251/2005 Sb. Státní úřad inspekce práce se sídlem v Opavě.
Další důležitý zákon byl vydán o rok později. Jednalo se o zákon č. 309/2006 Sb., který v otázce zajištění BOZP navázal na nový zákoník práce, jenž byl vydán v témže roce (č. 262/2006 Sb.).
Zákon mimo jiné do právního řádu zavedl specialisty na zajištění BOZP – odborně způsobilou osobu k zajišťování úkolů v prevenci rizik (v pozměněné úloze a postavení se tak po více než jedenácti letech do právního řádu vrátil technik BOZP) a koordinátora bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi.
Zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, upravil způsobem, který odpovídá současným požadavkům, mimo jiné jednu ze základních oblastí ochrany zdraví při práci, a to pracovnělékařské služby (do té doby nazývané závodní preventivní péče). Byla tak dovršena „modernizace“ bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jejíž základní právní pilíře společně se zákony č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a č. 251/2005 Sb. tvoří tři výše uvedené právní předpisy.
Další informace
Další informace o historii BOZP můžete nalézt na webových stránkách Výzkumného ústavu bezpečnosti práce.
2023-03-05
